K ropnému šoku dochází, když poptávka po ropě převýší její nabídku. Příčiny mohou být různé, od logistických problémů po politické důvody.

Ropné embargo v roce 1973

První a prozatím největší ropný šok začal na podzim roku 1973, když OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) záměrně snížila těžbu ropy (o asi 5%), aby mohla její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch, a zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během Jomkipurské války (hl. USA a Nizozemí).

Tomuto vývoji předcházela počínající ekonomická stagnace v USA, kterou se prezident Richard Nixon pokusil zastavit odpoutáním dolaru od zlatého standardu, což vedlo k snížení hodnoty dolaru. Protože cena ropy byla (a je) určována v amerických dolarech, její vývozci za ni náhle dostávali méně. Z toho plynoucí nespokojenost a hněv arabských států vůči Izraeli vyprovokovaly OPEC k akci. Se stagnací ve Spojených státech souviselo i to, že v roce 1971, po více než století dominance, dosáhla tamní produkce ropy svého vrcholu a od té doby klesá.

16. října 1973 skokově stoupla cena americké ropy (druh Crude Light) ze tří dolarů za Barel na více než 5 dolarů. V průběhu dalšího roku se dále zvýšila na 12 dolarů za barel. V té době většina ropy pocházela z Blízkého východu a světové hospodářství bylo na ropě závislé více než dnes.

O několik měsíců později se krize zmírnila. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974, po vyjednáváních ve Washingtonu. Zvýšené ceny ropy však přetrvaly a následná inflace způsobila sérii ekonomických recesí (viz stagflace), která trvala až do počátku osmdesátých let a ukončila dlouhotrvající období poválečné prosperity.

Z ropného šoku profitovali ropní vývozci, především země OPEC ale např. i Sovětský svaz (podle některých historiků zvýšené devizové příjmy pomohly udržet sovětskou ekonomiku nad vodou mnohem déle, než by bývala byla sama od sebe schopná). Naopak nejhůře postiženi byli dovozci ropy ve Třetím světě.

Dlouhodobé důsledky ropného embarga zahrnovaly snahy o úspory energií, objevy nových ropných nalezišť a restriktivnější monetární politiku, která se agresivněji snažila snížit inflaci. Západní Evropa a Japonsko, do té doby spíše pro-izraelské, začaly zaujímat více pro-arabská stanoviska, což vytvořilo napětí vůči USA (Spojené státy dovážely z Blízkého východu pouze 12% ropy, oproti 80% u západoevropských zemí a více než 90% u Japonska).

Výsadní postavení kartelu OPEC dlouho nevydrželo. Přispěl k tomu začátek těžby v dosud nevyužívaných nalezištích (např. v Severním moři) a nejednotnost členských zemí, z nichž některé tlačily na opětovné zvýšení produkce. Snížená poptávka po ropě, daná ekonomickou recesí, a nadměrná produkce vedly pak v polovině osmdesátých let k propadu cen.

Zdroj: Wikipedia

Všichni na trhu si uvědomují, že může nastat nové plynová krize. „Dříve s přerušením dodávek z východu nikdo vážně nepočítal,“ potvrzuje hrozbu šéf představenstva RWE Transgas Martin Herrmann v rozhovoru pro Hospodářské noviny (HN), který celý vyjde v pondělním vydání.

Kvůli hrozbě, že se kohouty ruských plynovodů stejně jako letos v zimě uzavřou, dnes probíhá v Česku simulace plynové krize. Hlavním cílem je prověření vzájemné komunikace v celém oboru plynárenství.

Chyby v komunikaci z minulosti připouští i Herrmann. „Zjistili jsme, že nemáme dost informací o tom, jaká jsou u našich velkých zákazníků technologická minima dodávek – tedy ten objem, který potřebují, aby nedošlo k poškození jejich infrastruktury. Od té doby na toto téma proběhla řada diskusí, dnes máme o těchto datech mnohem lepší informovanost než před loňskou krizí,“ řekl.

Z tohoto důvodu, ale RWE přijala několik opatření, aby předešla případnému selhání dodávek. „Rozhodli jsme se, že budeme plyn skladovat co nejdéle v zásobnících, což se dříve nedělalo. A do budoucna chystáme rozšíření dvou našich zásobníků v Tvrdonicích a Třanovicích,“ dodává Herrmann.

Náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu Tomáš Hüner k tomu v ranním rozhovoru pro ČRo1 – Radiožurnál uvedl, že dojde k simulaci krizové situace, která nastala letos v noci ze 6. na 7. ledna, kdy došlo k přerušení dodávek plynu. „Zásobníky v současné době jsou natolik plné a spotřeba na úrovni tehdejší by odpovídala spotřebě jen z těchto zásobníků, že jsme museli přistoupit k další simulaci totalního přerušení dodávek a dalším poruchám.“

Během simulace nemá být žádnému zákazníkovi omezena dodávka plynu. To potvrzuje i Jan Zaplatílek, ředitel odboru plynárenství Ministerstva průmyslu a obchodu. „Neprobíhají žádné závažnější problémy, nicméně vše probíhá pod kontrolou společnosti RWE Transgas Net. Dostali jsme to ohlášeno, ale vše jde podle předem stanoveného plánu,“ konstatoval.

RWE: Každý si uvědomuje, že krize může nastat

Herrmann k celé záležitosti hrozby plynové krize v rozhovoru pro HN uvedl, že jde o nepříjemnou situaci. „Musíte každý měsíc čekat, jestli se krize, kterou jsme zažili letos v lednu, nebude opakovat.“

Podle Herrmana si na trhu všichni uvědomují, že že krize může nastat. „Dříve s přerušením dodávek z východu nikdo vážně nepočítal,“ uvedl.

Počátkem roku spory mezi Moskvou a Kyjevem vedly k výpadku dodávek do Evropy. Ruský plyn zajišťuje až čtvrtinu evropské spotřeby, z čehož drtivá většina se na západ dostává přes Ukrajinu.

Poslední dobou ruský premiér Vladimír Putin již několikrát Evropu varoval, že krize by se opět mohla zopakovat. Obavy pramení především ztoho, že Ukrajina nebude schopna platit za ruský plyn.

Až 3,5 milionu lidí bez tepla

Případnou dlouhododbou krizi by podle katastrofického scénáře na vlastní kůži pocítily miliony Čechů. Vyplývá to ze zprávy o připravenosti ČR, kterou v půli října společně předložila ministerstva zahraničí, vnitra a průmyslu a obchodu vládě. Podle dokumentu by Česko vydrželo bez dodávek ruského plynu při chladném počasí s jistotou přibližně měsíc.

Délka krize bude přímo úměrná přírodním podmínkám. Při velkých mrazech mohou zásoby dojít za 14 dní, při teplotách kolem bodu mrazu vydrží i měsíc a půl.

„Poté bude muset razantně začít odpojovat velkoodběratele a až 3,5 milionu lidí může být zasaženo odstávkou tepla,“ stojí ve zprávy. „Bez tepla budou celá velká sídliště například v Praze, Opavě, Děčíně, Jihlavě a jinde.“

Na plynu je závislých napříkald 60 procent významných zdravotnických subjektů, ale také 70 procent budov pro hasiče, policisty a záchrannou službu je vytápěno plynem.

Zdroj: ihned.cz

Tak jako krev je nezbytnou tekutinou pro člověka, tak je ropa nezbytná pro většinu vyspělých ekonomik. Optimistická 60. léta vystřídal v 70. letech do té doby neznámý jev, stagflace. Spouštěcím mechanismem bylo prudké zdražení ropy. Ještě počátkem roku 1973 stál barel méně než 3 dolary, o rok později už byl na 14 dolarech. Kde se tato ropná krize vzala, co přinesla a proč se svět nepoučil?

Stejně jako každé jiné krizi předcházelo první ropné krizi období velkého optimismu. Šedesátá léta byla pro západní svět dobou velkého hospodářského rozvoje a téměř nulové nezaměstnanosti. Pod touto vnější iluzí se ale schovávala řada problémů, americká ekonomika trpěla probíhající válkou ve Vietnamu, americký průmysl ztrácel svou konkurenceschopnost, neboť v té době nástoupilo na scénu Japonsko a Německo, jejichž ekonomiky se začaly vzpamatovávat z následků druhé světové války a jejichž produkty začaly konkurovat americkému zboží.

Takováto situace by v dnešní době vedla k oslabení amerického dolaru (profil, názory), zboží amerických výrobců by se tak stalo levnějším, japonské a německé zboží naopak dražším a opět by nastala rovnováha. Tehdy však neexistovaly volné devizové trhy jako dnes a znehodnocení měn bylo spíše politickým rozhodnutím. USA na počátku 70. let nechtěly o oslabení dolaru ani slyšet, nicméně tzv. Bretton-Woodský systém, který od konce války držel kurz dolaru ke zlatu na úrovni 35 dolarů za trojskou unci (31,1 gramu) a současně garantoval směnitelnost dolaru za zlato v tomto kurzu, už přestával být udržitelný.

Směnitelnost pro kohokoliv sice skončila už v 60. letech, tato možnost zůstávala jen pro centrální banky zemí zúčastněných v systému, pro které byl požadavek něčeho takového politicky nevhodný. Přesto, když prezident Nixon v srpnu 1971 vyhlásil konec směnitelnosti dolaru za zlato a devalvaci (administrativní snížení jeho hodnoty dolaru), byl to šok. Výsledkem byl především růst cen a pokles reálné hodnoty dolaru.

To byl ale mimo jiné problém i pro vývozce ropy, kteří za ni dostávali zaplaceny stejné částky v dolarech, za které si ale mohli koupit méně zboží než dříve. Něco se muselo změnit. Íránský šáh, tehdy největší americký spojenec na blízkém východě, řekl v roce 1973 v rozhovoru pro New York Times: „Samozřejmě, že ceny ropy porostou… Vždyť jste (myšleno západní země) zvýšili ceny obilí, které nám prodáváte o 300 %, to samé se týká i cukru a cementu… Kupujete naši surovou ropu, a pak nám ji zpátky prodáváte ve formě zpracovaných chemikálií za stonásobek ceny, kterou jste nám zaplatili… Bude jen fér, když od nynějška budete za ropu platit více. Řekněme 10krát více.“ Jeho slova se brzy naplnila.

Politika záminkou

Naplnění jeho slov přišlo velkou oklikou. Počátkem října 1973 během židovského svátku smíření (Jom Kipur) Egypt a Sýrie napadly Izrael. Ten se velmi rychle vzpamatoval a během několika týdnů zahájil protiútok. Arabské země čelící riziku porážky vytáhly ropnou kartu – zastavily dodávky především do USA a Nizozemí a výrazně omezily dodávky ostatním západním zemím, které obecně považovaly za spojence Izraele.

Cílem bylo donutit tyto země, aby přestaly podporovat Izrael. Druhým důsledkem, pro arabské země velmi příznivým, byl prudký růst cen ropy. Ještě počátkem roku 1973 stála ropa méně než 3 dolary za barel (158,8 litru), o rok později už byla na 14 dolarech.

Stejně jako v případě Ruska v roce 1998 (viz sloupek i levná ropa škodí) byly ceny ropy v roce 1973 jen spouštědlem, které provalilo skryté problémy západních ekonomik. Ty dosud stály do značné míry na předpokladu levné ropy. Vysoká cena ropy znamenala vysoký růst cen, růst hospodářství se přitom zastavil a většina světových ekonomik se ocitla ve fázi stagflace. To je stav, kdy ekonomika neroste, je vysoká nezaměstnanost, což je stav nazývaný stagnace, současně však také dochází k inflaci, tedy rostou ceny, což však do té doby bývalo spojováno pouze s obdobími hospodářského růstu.

Byť rozhodně nešlo o krizi srovnatelnou s 30. lety, přesto prudký růst nezaměstnanosti a zhoršení ekonomické situace většiny obyvatel ukončil optimismus 60. let, který věřil v neustálý růst a stále větší blahobyt. Přízrak masové nezaměstnanosti a sociální krize se opět stal reálnou hrozbou.

Nikdo se nepoučil

Ropná krize ukázala západnímu světu, jak může být nebezpečné být závislý na dovozu energie. Moc se však nezměnilo. Když v roce 1979 svrhla íránská revoluce šáha (toho citovaného výše), v nastalé panice došlo k růstu cen ropy na ještě vyšší úrovně – kolem 40 dolarů (85 dolarů v dnešních cenách – tedy nejvyšší cena v historii). Následná krize byla sice menší než krize poloviny 70. let, opět se však nikdo nepoučil a energetické krize se od té doby pravidelně opakují.

Tou poslední byl prudký růst cen ropy v druhé polovině loňského roku. O tom, že světová ekonomika je přece jen pružnější svědčí to, že vyjma odvětví na ropě silně závislých (například letecká doprava) nemělo loňské zdvojnásobení cen tak závažné hospodářské důsledky jako předchozí energetické krize. Současně jsme ale poznali, že naše závislost na ropě je pořád stejná a bohužel to tak asi zůstane do okamžiku než veškerá ropa dojde.

Důkazem je reakce spotřebitelů, kteří na všechny krize rychle zapomínají. Příkladem mohou být automobily. Na americký automobilový průmysl měla krize roku 1973 (ale i 1979) zničující důsledky. Jeho typickým produktem byli především „benzínoví žrouti“ určení do prostředí, kde ceny benzínu jsou nízké. Jakmile se ale ceny prudce zvýšily, američtí spotřebitelé začali nakupovat malá úsporná auta, která však vyráběly spíše japonské automobilky. Ropná krize tak uvrhla do problémů americké automobilky a naopak pomohla japonským. Hořkou ironií pak pro americké automobilky bylo, že když konečně začaly nabízet malá auta (vývoj nového modelu většinou trvá několik let), bylo po ropné krizi a spotřebitelé si opět nelámali hlavu s tím, kolik jejich vůz „žere“ a chtěli především benzínové žrouty.

Zdroj: Penize.cz

Smog

Smog je chemické znečištění atmosféry, které je způsobené lidskou činností. Název pochází z anglického spojení dvou slov smoke (kouř) a fog (mlha). Jedná se o jev, během kterého je atmosféra obohacena o složky, které v ní normálně nejsou a které jsou škodlivé pro zdraví. Z odborného hlediska se smog rozlišuje na dva typy.

Redukční smog (též londýnský nebo zimní), je označení pro složeninu městského a průmyslového kouře s mlhou, vyskytující se během roku typicky v zimních podmínkách s výraznými přízemními inverzemi teploty vzduchu. V závislosti na průmyslovém znečištění moderní společnosti je zimní smog složen převážně z oxidů siřičitého SO2 a některých dalších látek, které snadno podléhají oxidaci. Tyto látky mají často silně redukční účinky na své okolí.

Oxidační smog byl objeven ve 40. letech v kalifornském městě Los Angeles. Bývá označován též jako kalifornský, losangelský, fotochemický či letní smog. Tento druh smogu má silné oxidační, agresivní, dráždivé (na sliznice, dýchací cesty, oči atd.) a toxické účinky.

Patří k nejzávažnějším problémům znečištění ovzduší v Evropě[1]. Koncentracím ozónu, které přesahují prahové hodnoty stanovené EU, je vystaveno asi 30% obyvatel evropských měst, přičemž v důsledku znečištění ovzduší ozónem v Evropě každý rok předčasně umírá na 20 tisíc lidí.

Zdroj: Wikipedie.org

Globální stmívání (anglicky Global dimming) je označení pro postupné snižování množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Tento jev má pravděpodobně dlouhodobější průběh, byl však poprvé jednoznačně zpozorován až na počátku 90. let (Ohmura a kol. 1989 a Stanhill a Moreshet 1992). Do trochu širšího povědomí se dostal až po publikaci některých výsledků pozorování v časopise Nature a zejména po odvysílání dokumentu Global Dimming stanice BBC, věnovanému této problematice (13. leden 2005).

Příčina tohoto jevu je dána především změnami ve složení pevných částeček v mracích za posledních několik desetiletí. Mraky v neznečištěné atmosféře obsahují vodní páru ale i přirozené (neantropogenní) pevné částice (například fragmenty mořské soli, písku apod.), na které může vodní pára přilnout a kondenzovat. Za posledních 30 let se objem těchto částeček zvýšil na desetinásobek a zatímco dříve zkondenzovaná voda, schopná propouštět dopadající světlo, převládala, při současném znečištění atmosféry se stále znatelněji projevuje odrazivost právě těchto pevných částeček a díky nim určité procento slunečního záření se na zemský povrch neproniká a odráží se zpět do vesmíru. (Toto v menší míře platí i pro záření odražené od povrchu Země.)

Zdroj: Wikipedia.org

Globální oteplování je termín popisující nárůst průměrné teploty zemské atmosféry a oceánů, který byl pozorován v posledních dekádách.

Očekává se , že změny teplot povedou k dalším klimatickým změnám včetně zvedání hladiny moří a změn v množství a alokaci srážek. Takové změny mohou zvýšit četnost a intenzitu extrémních atmosférických jevů jako jsou povodně, sucha, vlny veder a hurikány, změny zemědělských výnosů, globální stmívání, snižování průtoku řek v létě nebo přispívat k vymírání biologických druhů.

Přestože se většina studií zaměřuje na období do roku 2100, lze očekávat, že bude oteplování pokračovat i poté, protože CO2 má v atmosféře dlouhý střední životní cyklus. Navíc studie klimatických vazeb ukazují, že již došlo k dalšímu oteplení o 0,5 až 1,0 °C, které však dosud není pozorovatelné.

V roce 2009 probíhá řada politických i veřejných debat, zabývajících se možnostmi, jak případné oteplování a jeho vlivy omezit nebo jak se vyrovnat s jeho důsledky.

Zdroj. wikipedia.org